Už podle vzhledu - většinou jde o kombinaci orla a lva - poznáte, že tato zajímavá obluda pochází z Orientu. Stejně jako její stejně pitoreskní příbuzní, příkladem mantichora. Evropu, pochopitelně helénskou, s gryfem poprvé seznámil Hésiodos, ale inkriminované dílo bohužel neznáme, takže prvním autorem, vytěžitelným i v moderní době se stal Hérodotos. Ten zmiňuje jednu z nejpopulárnějších a zásadních informací, totiž spřízněnost gryfů se zlatem.
Ať už ho vyhrabávají ze země, aby z něj dělali hnízda (a potom díky rodičovským pudům pronásledovali zlatokopy) nebo hlídají ložiska tohoto vzácného kovu, v každém případě je tahle vlastnost pomohla udržet v hitparádách oblíbenosti. Plnili v tomto případě v Asii stejnou funkci jako evropští draci nebo gnómové.
Hérodotos, popisující válku gryfů s jednookými Arimaspany, Aischylos a později Plinius patřili mezi několik málo antických autorů, kteří o gryfech zanechali písemné zprávy. Mnohem více se těmto tvorům dařilo v umění výtvarném, zachovala se celá řada jejich vyobrazení prakticky na čemkoliv, od abdérských mincí, přes výzdobu zbroje až po sarkofágy.
Přál jim i středověk. Gryfové jako mnoho oblud pronikli mezi heraldické znaky, ale navíc se jim dostalo i oficiálního uznání. Zatímco draci, mantichory, kentauři či bazilišci vesměs vstoupili do armády temnot, stanul gryf na straně druhé. I když se někdy považoval za démona, mnohem častěji byl identifikován jako symbol Kristův. Zajisté k tomu přispěla jeho obludná kombinace, neboť lev i orel jsou zvířata královská.
Už ve středověku pak také docházelo k prvním záměnám, běžným u mytologických tvorů dnes. Marco Polo - a nebyl sám - například na Madagaskaru zaslechl pověst o ruchchovi a interperetoval jako její hlavní postavu právě gryfa. A protože český termín pro gryfa je noh, není složité poznat, že pozdější překladatelé a vypravěči orientálních příběhů se stejné záměny dopouštěli také. Protože ruchch je ovšem bytostí naprosto odlišnou, věnuji mu jiné, následující povídání.